Irena Vostracká: Ve městě mají být na prvním místě chodci
Už 45 let je součástí týmu Útvaru koncepce a rozvoje města Plzně, od roku 2008 ho vede
Irena Vostracká byla od samého počátku u dlouhé řady projektů, které výrazně proměnily tvář města Plzně. Namátkou můžeme jmenovat například tramvajovou trať na Borská pole, autobusové terminály u hlavního nádraží a na Borech, Palubu Hamburk, Náplavku na Radbuze, bytové domy v Zátiší či silniční východní okruh a mnoho dalšího. V srpnu 1979 po maturitě na plzeňské stavební průmyslovce totiž nastoupila do Urbanistického střediska města Plzně, předchůdce dnešního Útvaru koncepce a rozvoje (ÚKR) města Plzně, který od roku 2008 vede. Přinášíme rozhovor ze zářijového vydání Radničních listů.
Irena Vostracká, řed. ÚKRMP (fotografie: M. Pecuch)
Takže hned od maturity jste věděla, že vše směřuje k tomu, že se budete zabývat urbanismem?
Abych pravdu řekla, tak ne. Chtěla jsem dělat statiku, a to je hodně odlišný obor. Nemohla jsem ale hned po maturitě nastoupit na vysokou školu, a proto jsem šla pracovat. Když jsem poprvé přišla sem do úřadu, byla jsem hodně vyjukaná. Územnímu plánovaní jsme se na průmyslovce věnovali jen velmi okrajově. Po roce ve středisku jsem se dostala na Stavební fakultu Českého vysokého učení technického, a byť jsem dělala diplomovou práci, v niž jsem se statice věnovala, tak už jsem věděla, že plánovaní města je zajímavá práce, která mě baví, a chci u ní zůstat. V naši organizaci jsem prošla mnoha různými pozicemi a pracovala v různých odděleních.
Co vás u této práce drží?
Naše organizace je a má byt vizionářská, vždy o krok napřed. Osobně jsem velký plzeňský patriot a chci, aby Plzeň byla moderním evropským městem.
A mění se naše město spíše skokově nebo pozvolna?
Město je živý organizmus, který se mění spíše pozvolna. Pak ale nějaká stavba způsobí, že dojde k velkému skoku. Tak jsem třeba vnímala dálnici u Plzně dokončenou v roce 2006. Dokázala najednou odvést z města velkou část dopravy.
Velkým zásahem do života Plzně byla také restrukturalizace Škodovky na přelomu tisíciletí. Byla obava, že při rychlém zavření podniku zůstane velké množství lidí bez práce. To se stalo v jiných městech. Nám se podařilo tomu předejít budováním průmyslové zóny na Borských polích, která vznikala už od 90. let minulého století. Díky tomu nebylo najednou bez práce 30 tisíc lidi. Průmyslovou zónu jsme tehdy budovali jako jedni z prvních v České republice, neměli jsme kde odkoukat, jak se to dělá. Obecně si ale myslím, že proměna Plzně je spíše evoluční než revoluční.
K vaší práci také patří komunikovat s veřejností…
Už jsem zmínila výstavbu dálnice s tunelem Valíkem. Tehdy, po době direktivního nařizování, jsme se všichni učili vést debaty – my jako zástupci úřadu, politici i občané či představitelé různých spolků. Projednávání a správní řízení trvala patnáct let. Dnes už na to vzpomínám pozitivně jako na velkou a zajímavou zkušenost. Hodně se debatovalo i kolem výstavby Nového divadla. Jsem moc ráda, že se postavilo. Asi lze říci, že nejintenzivnější debaty se často vedou okolo projektů, které jsou hodně na očích, ale většinou nijak zásadně nezasahuji do života obyvatel města. Třeba o kašnách na náměstí Republiky se diskutovalo hodně, měly dost odpůrců. Dnes, když jdu po náměstí, tak pokaždé vidím, jak se u nich někdo fotí, a také jsou častým motivem na propagačních materiálech Plzně. Snažíme se s obyvateli Plzně komunikovat, projekty jim představovat přímo v místě, kde mají vzniknout. Hodně nám s komunikací pomáhají městské obvody, které mají ke svým obyvatelům blíže. Není to tak, že by Plzeňané chtěli všechny nové projekty „rozbít“. Největší problémy často pramení z nedostatku informaci. Mnoho dokumentů a plánů je zveřejněno na našem webu ukr.plzen.eu. A lidé nám mohou kdykoli zavolat, poptat se a poradit se třeba ve chvíli, kdy kupují pozemek a chtějí vědět, co se v jeho okolí plánuje.
Z čeho územní plánování vychází?
Je třeba vědět, jaké jsou silné a slabé stránky města. Musíme zajistit rozvoj všech jeho oblastí. V první řadě bydlení pro různé skupiny obyvatel, tedy ať bydlení nájemní, ve vlastních bytech, nebo rodinných domech. A když už lidé bydlí, musejí mít kde pracovat. Pak by měli mít kde trávit volný čas, takže jim město musí nabídnout prostory pro sportování, relaxaci i kulturní vyžití. Ve městě musíte také najít odpovídající vybavení, ať již z hlediska škol, zdravotnictví, či nákupů. Musíme zajistit, aby jednotlivé oblasti nebyly naddimenzované, tedy abychom neměli prázdné školy či divadla, ale také to, aby tam místa nechyběla. Požadavky na infrastrukturu a veřejný prostor se mění spolu se společností. Například cyklostezkami jsme se před čtyřiceti lety vůbec nezabývali. Pro rozvoj města máme dva základní dokumenty. Prvním je Strategický plán města Plzně, druhým pak Územní plán Plzeň, které jsou vzájemně propojené.
O co jde?
Strategické plánování, to jsou především vize. Víme, z čeho vycházíme, a co hledáme, kam budeme směřovat. Prvotní je počet obyvatel a jeho předpokládaný vývoj. Zjišťujeme, kolik obyvatel bude v Plzni žít za daný počet let, kdy a kolik dětí bude potřeba umístit do škol. Řešíme, jak bude stárnout populace, kolik bude potřeba míst v domovech pro seniory, jak budeme rozvíjet sportoviště či plochy k relaxaci a podobně. Musíme se dívat dopředu, protože za rok mateřskou školu nebo domov pro seniory nepostavíme. Územní plán už tyto vize naplňuje a říká: tato plocha je vhodná pro tohle a tahle zase pro tohle, tady je lepší mít výrobu, tady je lepší bydlet, tohle místo je dobré pro relaxaci. Samozřejmě, že dokumenty jsou veřejně přístupné na stránkách města i naší organizace.
Takže spolupracujete také se sociology, demografy…
Jsme polyfunkční pracoviště. Máme architekty, urbanisty, dopravní specialisty i odborníky na životní prostředí či sociology a demografy i kolegy, kteří se zabývají marketingem a participací – tedy onou zmiňovanou spoluprací s veřejností. Musíme si navzájem naslouchat, protože plánovat město nemůže jeden člověk. Ano, debaty jsou někdy bouřlivé, ale vždy konstruktivní.
A připravujete ve vašem týmu i nějaké další dokumenty?
Máme na starosti řadu oborových dokumentů, nyní dokončujeme práci na Manuálu pro veřejné prostranství. Ke spolupráci jsme pozvali docentku architektku Pavlu Melkovou. Občas potřebujeme někoho zvenčí, s nadhledem a zkušenostmi. Manuál má pomoci s tím, co by v městské ulici mělo být. Dnes je tam vozovka, parkování a nějaký chodníček, pod tím jsou inženýrské sítě. Prostřednictvím manuálu chceme říci, že chodník by měl být dostatečně široký, a pokud to jen trochu půjde, mělo by být v ulici místo pro cyklistu i pro strom. V ulici by také měly být povrchy, které dobře vsakují vodu, místo na sběr odpadů, avšak umístěné tak, aby sběrné nádoby nebránily ve výhledu. Musíme myslet také na to, že třeba dětské hřiště nemůžeme umístit někde u zaparkovaných aut a podobně. Prostě Manuál veřejného prostranství shrnuje zásady, jak utvářet městský prostor. Teď asi trochu naštvu zastánce aut, ale ve městě by měl být vždy na prvním místě člověk – chodec, pak cyklista, poté veřejná doprava a teprve potom jsou auta.
Říkala jste, že je nutné vyhodnotit silné a slabé stránky města.
Zjednodušeně: silné stránky města musíme rozvíjet, slabé odstraňovat. Už dlouho je naší velkou bolestí parkování. V rodinách už bývá na každého dospělého jedno auto. Tlak na zajištění parkovacích míst je velký. Je třeba si ale uvědomit, že je to tlak na to, abychom soukromou věc mohli zdarma nechat odloženou ve veřejném prostoru. Zároveň stojíme před rozhodnutím, zda chceme mít u domů zaparkovaná auta, nebo hezké prostředí, kde se můžeme procházet či posedět na lavičce. I v tomto se postoj veřejnosti mění. Když jsme dělali před patnácti lety na borském sídlišti průzkum, jeho hlavním výstupem tehdy bylo: Chceme parkovat! Když podobný průzkum vznikl před pěti lety, tak už to tak jednoznačné nebylo. Polovina respondentů si přála příjemné prostředí a lepší prostupnost územím. A pravě té zaparkovaná auta brání.
Jak to řešit?
Parkovacími domy. Při současnem počtu aut bychom si jinak zlikvidovali veškeré zelené a volné plochy na sídlištích. Společnost musí dozrát k tomu, že bude za parkovací místa platit. Když si koupím za milion korun auto, tak musím počítat s tím, že budu platit roční poplatek za parkování. Dnes i v budoucnu však chceme vycházet vstříc rezidentům a ceny držet spíše na symbolické úrovni.
A jaké jsou silné stránky Plzně?
Máme čtyři řeky, krásnou rybniční soustavu, parky, nádherné krajinné zázemí s lesními komplexy, kdy nemohu opomenout vrcholy Radyně, Chlum a Krkavec. Každá městská část má v dosahu krásné příjemné prostředí. Myslím, že máme obrovskou výhodu i v tom, že nemáme nikde v Plzni vyloučené lokality. Na sídlištích bydlí lidé, kteří pracují a kteří se o své okolí starají. Mnoho z nich říká, že se jim na sídlišti líbí, že děti to mají kousek do školy, z okna paneláku je na ně vidět, tramvaj má zastávku jen kousek od jejich domu a kousek to mají také do přírody. Sídliště na Borech, Slovanech i v Doubravce jsou vlastně ukázková. Nejsou rozsáhlá a jsou přirozeně propojená s okolní zástavbou. Vznikala postupně, každé z nich má jinou urbanistickou strukturu. Myslím, že nemají žádný zásadní problém, jsou příjemná a mají v podstatě nejvíce zeleně ze všech struktur plzeňské městské zástavby.
Ve výčtu chybí sídliště na Lochotíně.
Je z nich nemladší, ale největší. Tehdy se tohle sídliště stavělo, aby bylo kde bydlet. Řešila se jen základní infrastruktura, aby se lidé dostali do práce. Byla to jednoznačně urbanistická chyba. K největšímu zaměstnavateli – Škodovce – se denně ve stejnou dobu přepravoval po jediné komunikaci velký počet obyvatel ze severní části Plzně. Za ty více jak čtyři desítky let se ale i sídliště na Severním předměstí proměnilo k lepšímu je tam vybavenost, zeleň, vzrostlé stromy a jeho velkou přednosti je blízkost oblasti Boleveckých rybníků.
Počítá se s nějakými velkými zásahy do plzeňských sídlišť?
Máme program na jejich revitalizaci, který se týká převážně veřejných prostor. Revitalizujeme zelené plochy, třeba na Košutce vznikl podle přáni obyvatel nový park Podzemník. Opravujeme a stavíme dětská hřiště, upravujeme vnitrobloky. Samozřejmě že i na sídlištích jsou místa pro dostavby. To bývají jedny z nejsložitějších projednávání. Na sídlištích bydlí hodně původních obyvatel a velmi těžce nesou, že by se v jejich okolí mohl stavět novy dům.
V Plzni se dokonce bude stavět celá nová čtvrť, v místě, kde bývaly slovanské kasárny. Je to jeden z největších stavebních projektů za poslední tři desítky let?
Myslím, že z hlediska bytové výstavby, jež je připravena jediným investorem, tak ano. Jde o území o rozloze třicet hektarů, a to je hodně. Nebude tam jen bydlení. Půjde o smíšené území, které se má stát druhým centrem Slovan. Má to být přechodové území mezi jižní a jihovýchodní částí druhého plzeňského obvodu.
Asi i tento projekt začal u vás na ÚKRu?
Vojáci začali toto území opouštět v roce 1992. Už tehdy vedení města rozhodlo, že se území nebude rozprodávat po částech. Chtělo ho zanechat jako celek, aby se mohlo koncepčně zajistit jeho zastavění i prostupnost. To by se v případě mnoha majitelů pozemků a různých investorů špatně hlídalo. Už v 90. letech jsme dělali první studii, vzniklo pak postupně ještě několik dalších. Musím říci, že jsou všechny podobné současnému projektu. Pochopitelně se třeba změnily šířky uliční profilů, řeší se jinak hospodaření s dešťovými vodami, zůstal ale koncept bytové zástavby v přechodu od rodinných domků směrem k bytové zástavbě s tím, že je tam potřeba vystavět objekty pro služby i občanskou vybavenost. Tedy školy, sportoviště, obchody, ale i park nebo parkovací dům.
Chystá se také proměna náměstí Republiky, město vypsalo architektonickou soutěž.
Náměstí se nám podařilo částečně změnit před lety, kdy se vyměnil asfaltový povrch za historický – kamennou kostkovou dlažbu – a přibyly kašny. Přestalo být velkým parkovištěm. Je ale pravdou, že se změnou klimatu není příjemné pro každodenní pohyb. Má nespornou památkovou hodnotu, konají se na něm kulturní akce, návštěvníci si chodí prohlédnout katedrálu i věž. Téměř nikdo se na něm ale nezdržuje. Hledáme možnosti, jak na něm vytvořit pobytové plochy. Nechceme z něj dělat park, ale ve vybraných částech by měla být příležitost posedět si v příjemném prostředí. Byla vypsána architektonická soutěž.
(Pozn. redakce: Zastupitelé města Plzně budou ve čtvrtek 7. listopadu 2024 schvalovat vítězný architektonický návrh, který vybrala odborná porota).
Změna se má týkat výhradně náměstí?
V architektonické soutěži měla být spolu s náměstím řešena také Dřevěná ulice, která je zamýšlena bez aut. Na druhé straně náměstí už takto několik let funguje Riegerova ulice. Ta se díky tomu ve velmi krátké době změnila až nad očekávání. Je to jedna z nejpříjemnějších a nejživějších ulic, v níž mezi sebou spolupracují i firmy, které tam sídlí. A městská organizace Plzeň TURISMUS tam v letních měsících zajišťuje program pouličních umělců. V blízkosti historického centra momentálně zároveň hledáme řešení, jak umístit lávku přes řeku Radbuzu, aby se lidé co nejsnadněji dostali ze zdravotnického zařízení na Denisově nábřeží na zastávku trolejbusu na levé straně řeky. Je tam sice most U Jána a lávka u muzea, zdraví lidé tam doběhnou snadno, ale pro nemocné už je to problém. Na tuto lávku by pak měl navázat koridor pro pěší, který povede do Dřevěné ulice a až na náměstí Republiky a z něj až do sadů Pětatřicátníků.
Jsme opět u plzeňských řek…
Jsou typickým plzeňským fenoménem a zatím není jejich potenciál plně využit. Dlouhou řadu let se k nim zástavba otáčela zády. Další problém vzniká, že vytvářejí v území bariéru, pokud je chceme přejít, musí se postavit most nebo lávka. Navíc se v centru města potkává pět železničních tratí a k jejich překonání je také nutné vždy vybudovat nějaký mimoúrovňový přechod. Infrastrukturní stavby jsou docela drahé a musí tedy být dobře rozmyšlené. Jedním z prvních kroků k využití řek je Náplavka na Radbuze. Je to ale specifický úsek v centru města na regulované části řeky. Pak je tady relaxační zóna na Božkovském ostrově u Úslavy nebo Lobezská jezírka u stejné řeky. Odpočinkové zóny podél řek jsou také v Radčicích a Křimicích. Nyní se budují greenways, tedy stezky pro pěší i cyklisty, které vedou podél řek. Jsou to příjemná místa pro pohyb i odpočinek. Máme připraveno hodně podobně mířených projektů.
Máte vy osobně nějaké přání, co ještě v Plzni postavit?
Myslím, že Plzni chybí nějaká architektonicky výrazná stavba. Máme místa, kde bych si ji dokázala představit – Anglické nábřeží, sady Pětatřicátníků apod. A za posledních třicet let nebyla postavena žádná nová základní škola. Ty stávající se sice renovují, přistavují se třídy, zvětšuje se kapacita školních jídelen, modernizují se školní kuchyně… Už je to ale na hraně kapacit a možností. Myslím, že by si Plzeň jednu pěknou novou školu zasloužila. Mluví se o ni právě s výstavbou obytné zóny Kasárna Slovany. Máme však vytipované i další lokality.
Text: Hana Josefová